Monochromatika v rámci výstavy Zrno zrnko zve diváka do prostoru, kde barva ustupuje do pozadí a začíná mluvit samotná struktura, rytmus a světlo. Jemné odstíny, variace tónů a tiché kontrasty se stávají jazykem, kterým obrazy šeptají o křehkosti i pevnosti, o nepatrném zrnu i nekonečném celku. Každá malba je jako zrnko – samostatný vesmír, který se skládá do větší mozaiky. Monochromatika zde není omezením, ale spíše zpřesněním pohledu, soustředěním na to, co se skrývá pod povrchem barevné hlučnosti: čistou esenci tvaru a myšlenky.