Malá planeta se na zimu oblékla, jak se patří. Nahoře má bílou čepici s bambulí a dole pro jistotu ještě jednu. Kdyby náhodou foukalo z obou stran. Sama je rezavá, popraskaná a popsaná znaky, kterým nejspíš rozumí jen ona. Pod ní se klene velký hnědý svět, na který se dívá s trochou odstupu, jako by váhala, jestli k němu přistát, nebo radši ještě chvíli viset ve vzduchu. Je to klidný, zasněný obraz s malou dávkou úsměvu. Hodí se hlavně tam, kde je vidět, že i vesmír občas zmrzne na uši.